Teorie osobnosti

Pozvání do teorie osobnosti dle C. R. Rogerse

Lidskou podstatu vidí Carl Rogers jako konstruktivní, realistickou, společenskou a orientovanou na efektivní pohyb vpřed. Osoba je aktivní, energická, orientovaná na budoucí cíle a seberealizaci. Lidé mají přirozenou tendenci pohybovat se směrem k nezávislosti, sociální odpovědnosti, tvořivosti a zralosti.

Životním motivem, který řídí veškeré chování, Rogers nazývá realizující tendence nebo takéaktualizační tendence. Vnímá ji jako ústřední zdroj veškeré energie v člověku. Není cílena jen na redukci tenzí, ale zahrnuje i jejich vzrůst, rozvoj. Ať už jde o podněty vnitřní nebo vnější, ať je prostředí příznivé či nepříznivé, v chování zdravého organismu lze vždy rozpoznat směřování k zachování, vývinu a reprodukci sama sebe. Aktualizační tendence může být pochopitelně mařena či deformována, avšak není možno ji zničit, aniž bychom s ní zároveň nezničili celý organismus.

Rogers nevnímá aktualizační tendenci pouze jako vnitřní sílu vrozenou lidem, nýbrž všemu živému. Všiml si, že i brambory v temném sklepě se snaží realizovat svůj potenciál a vyrůst v rostlinu, i když vnější podmínky nejsou tomuto rozvoji nakloněné. Proto  brambory vyženou pouze uskladněné klíčky. Nicméně dejte stejné brambory do země, postarejte se o dostatek vláhy, světla, živin, teplotu (dejte jim vhodné podmínky) a vzrostou a urodí nové brambory.

Vrozené je nám i organismické hodnocení. To nám pomáhá rozlišovat  zkušenostmi, které přispívají k rozvoji a udržování života, od zkušeností, které nám brání v růstu.

Od narození tedy máme k dispozici motivaci pro růst (aktualizační tendenci) a regulativní funkce (organismické hodnocení).

Self je ústředním pojmem Rogersova přístupu k osobnosti. Self či sebepojetí je organizovaný a pevně provázaný celek, který vychází z vnímání rysů „Já“ a  z vnímání vztahů „Já“ k druhým lidem a různým aspektům života. Je utvářeno prostřednictvím interakcí s druhými lidmi, je tedy v určitých aspektech proměnlivé. Vědomé vnímání a hodnocení svého vlastního „Já“ tvoří sebepojetí (self-koncept). Sebepojetí tedy znamená pojetí člověka o tom, kým je a jaký je. Sebepojetí zahrnuje kromě toho, jací jsme, také to, jakými bychom chtěli být, tedy ideální self. Čím blíže jsou reálné self a ideální self, tím zralejší jedinec je.

Způsoby chování, které osoba volí, jsou shodné s její percepcí sebe sama, s úsilím dosáhnout soulad mezi svým vnímáním a zkušeností. Percepce, které jsou v souladu s pojímáním sebe a s podmínkami sebeúcty, vstupují do vědomí a jsou vnímány přesně. Zážitky, které jsou v konfliktu se self a podmínkami sebeúcty, jsou zdrojem ohrožujícího pohledu na sebe a je proto bráněno jejich přesnému vnímání, vstupu do vědomí. Tím vznikají vnitřní tenze, maladjustace a potíže v chování.

Základní lidskou potřebou je potřeba kladného přijetí druhými lidmi. Je to nejsilnější potřeba, která proniká vším. Je to potřeba přijetí, lásky, ocenění. Dítě touží po přijetí sebe samého od svých rodičů i dalších významných osob. Sleduje signály těchto osob a pokud se mu přijetí nedostává, snaží se měnit své chování podle toho, jak očekává, že se mu jej dostane. Tak vznikají podmínky ocenění a může zde dojít k základům budoucích životních potíží a poruch vývoje, neboť v takových chvílích jedinec začne ignorovat zprávy organismického hodnotícího procesu.

Na základě zážitku přijetí od druhých se rozvíjí potřeba sebepřijetí. Pokud jedinec zažívá převážně negativní signály, postupně se naučí vnímat sebe skrze to, jak je vnímán svým okolím, přestane věřit vlastním zážitkům a vlastnímu hodnocení. Tímto procesem  se člověk sám sobě odcizuje.

Rogers neformuluje kritické etapy vývoje, jak to známe z jiných psychologických teorií osobnosti, ale zaměřuje se na chvíle, kdy je prostřednictvím hodnocení druhých podporován vývoj pozitivního či negativního obrazu o sobě samém.

Člověk odpovídá na události v souladu s tím, jak je subjektivně pojímá. Nereaguje na nějakou „absolutní realitu“, ale na své vnímání reality. Každý si vytváří realitu v souladu se svým vnitřním světem zkušeností. Můžeme se zabývat se jen „subjektivní realitou“. Rogers pro tento fenomém užívá termín subjektivní prožitková zkušenost člověka. Chceme-li vysvětlit, proč daný jedinec myslí, cítí a jedná tím kterým způsobem, musíme proniknout do jeho světa osobních významů.

Použitá literatura: 
Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie. Portál, Praha 2002.
Prochaska, J. O., Norcross, J. C.: psychoterapeutické systémy. Grada, Praha 1999.
Mikšík, O.: Psychologické teorie osobnosti. Karolinum, Praha 1999.
Šiffelová, D.: Rogersovská psychoterapie pro 21. století. Grada, Praha 2010
Rogers, C. R.: Způsob bytí. Portál, Praha 1998.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *